Svoboda (svobodný, osvoboditi, vysvoboditi): 1. V SZ přídavné jméno s-ý je veskrze [s výjimkou nejasného a v Kralické pravděpodobně nesprávně přeloženého rčení Job 24:18] překladem hebr. chofší, které označuje plnoprávného člena starověké pospolitosti v protikladu k otroku nebo k zajatci a vězni; řady otroků byly ostatně doplňovány nejvíce z válečných zajatců, v menší míře také z dlužníků neschopných platit. Slovo s-ý se vyskytuje nejčastěji v předpisech, že izraelští otroci, upadlí do nevolnictví patrně pro hospodářskou tíseň, měli být po šesti letech propouštěni [Exod 21:2; Deut 15:12 , Deut 15:13 , Deut 15:18; sr. mimořádný, arci nesplněný slib osvobození hebrejských otroků, daný v kritické chvíli obležení Jerusalema Jer 34:9 - Jer 34:11 , Jer 34:14 - Jer 34:16]. Propuštěni měli býti také, byl-li jim od majitele způsoben těžký úraz [Exod 21:26n]. V poněkud širším smyslu říká Isa 58:6, že pravý půst prokáže ten, kdo »potřené propustí s-é«; nejde tu asi o skutečné otroky, nýbrž o lidi jinak sociálně utlačené. V podobných souvislostech je užíváno i podstatného jména s-a [hebr. derôr], které označuje protiklad otroctví, po př. zajetí [Lev 25:10; Isa 61:1; Jer 34:8 , Jer 34:15 , Jer 34:17, sr. Ezek 46:17, kde Kraličtí užívají přídavného jména s-ý]. — Obou slov lze užít ovšem i v přeneseném smyslu: tak osvobození 1Sam 17:25 zřejmě znamená zproštění od poddanských břemen, zejména daňových; slovem o s-ě vyhlášené meči proti Izraelským Jer 34:17 zvěstuje prorok soud Boží nad nedodržením slibu o propuštění otroků. Tvar »svoboden« Ps 105:20 označuje propuštění z vězení, jinak se jím vyjadřuje zproštění závazku přísahy [Gen 24:8 , Gen 24:41] nebo vojenské služby [Deut 24:5]. Příslovce s-ně je všude přídavkem Kralických bez zvláštního podkladu v původních jazycích; vyjadřuje se jím obecná myšlenka volného, dovoleného, ničím nerušeného, vnitřně samozřejmého jednání nebo mluvení [Gen 2:16; Lev 19:17; Judg 1:27; Jer 37:4; podobně i v NZ: John 7:26; Acts 4:31 ; Acts 9:27 ; Acts 26:26].

Sloveso »vysvoboditi« je v Kralické bibli překladem celé řady hebr. slov: p-d-j [Deut 7:8; 2Sam 4:9 a j., podobně i g-’-l [Exod 6:6] původně znamená vykoupiti v doslovném smyslu, t. j. zaplacením požadované ceny zjednati zajatci nebo otroku svobodu; j-š-‘ [Exod 14:30; Judg 3:9 ; Judg 6:14n ; Judg 7:7 ; Judg 10:14; 1Sam 7:8 a j.] == zachrániti, pomoci v nouzi a nebezpečí; velmi časté je n-s-l [Exod 2:18 ; Exod 3:8 ; Exod 5:23; Judg 10:15; 1Sam 12:10 ; 1Sam 26:24; Ps 7:2 ; Ps 39:9 a mn. j.] = vytáhnouti, vyrvati, v Kral. často = »vytrhnouti«; j-s-’ v kausativním kmenu [Gen 40:14] = vyvésti; p-l-t. [Ps 22:9 ; Ps 31:2 a j.] = přivésti do bezpečí. Vedle toho ještě několik jiných roztříštěných hebr. podkladů. Podstatné jméno »vysvobození« bývá nejčastěji překladem hebr. tešû‘á nebo ješû‘á = pomoc, záchrana, spása, někdy peedût = vykoupení, jindy pelétá = únik, zachránění. České »osvoboditi« je v Kral. řídké a stojí buď za p-l-t [viz výše] nebo za kausativ s-v-r = vzdáliti, odníti.

Při uvedených slovesných tvarech se z velké většiny myslí především na záchranu z konkrétního a aktuálního nebezpečí [z nemoci, z ohrožení od nepřátel, ze smrti], nikoli na celkovou změnu vnějšího nebo vnitřního postavení člověka. Je to dokladem toho, že myšlenka s-y v izraelském smýšlení a cítění ještě neměla ten ústřední význam, na jaký jsme zvyklí z naší doby. Je pozoruhodné, že ani vyproštění z Egypta, které přece má pro celou sz víru tak základní význam, nebývá označováno jako osvobození, nýbrž jako vyvedení [Exod 20:2 a mn. j.] nebo vyjití [Exod 14:8 ; Exod 19:1 a mn. j.], že je tedy chápáno jako konkrétní záchranný čin Boží, nikoli jako uplatnění obecné zásady s-y.

2. Řecký pojem s-y [eleutheria; s-ý = eleutheros] je stejně jako v hebrejštině prvotně určen společenskou stavbou starověkého světa, jsa založen na protikladu plnoprávného příslušníka pospolitosti k otroku [zajatci, vězni]. V klasické době řecké [*Řek, Řekové 1 b] však tyto pojmy nabývaly obecnějšího významu. Vyjadřovala se jimi také nezávislost státu na vnější moci; někdy tu šlo o řeckou národní s-u od velmoci perské, jindy o plnou nezávislost jednotlivé městské obce [polis], o její politickou samostatnost vůči jiným obcím nebo také vůči snahám o politické sjednocení celého Řecka, jak je uplatňovalo zejména makedonské království. Ještě důležitější bylo užití pojmu s-a na vystižení vnitřního politického řádu aspoň některých řeckých obcí, zejména Athén. Tam každý neotrocký občan byl s-ý také v tom smyslu, že nepodléhal despotické královské moci, že byl podroben toliko zákonům, na jejichž stanovení měl rokováním a hlasováním podíl a jež prováděli dočasní funkcionáři ustanovení volbou nebo losem, a že při tom všem měl s-u projevovat a uplatňovat svůj názor. Na toto pojetí vnější i vnitřní politické s-y navázal další motiv: s-ý občan s-é obce měl podle řeckého pojetí při sobě zvláštní hodnotu a ušlechtilost, hlubší a ryzejší než urozenost aristokratů. Slovo s-a na tomto základě nabývalo významu mravního. S-ý je člověk, který nepodléhá ani náladám a nekontrolovatelným pudům, nýbrž vládne sám sobě rozumem a pochopením toho, co je dobré. Tuto stránku pojmu s-y zdůrazňovala a rozvíjela zvláště pozdější hellenistická filosofie, zejména *stoická. V době kdy politická s-a pohasla nástupem velmocenských autoritativně ovládaných říší [makedonské a jejích dědiců, později římské], nabýval stále větší podmanivosti ideál mudrce, vnitřně s-ého od všeho vnějšího, od proměnlivosti osudu i od vášní vlastního těla.

V LXX je řeckým eleutheros [eleutheria] překládáno hlavně hebr. chofšî a jeho odvozeniny, také však některá jiná slova, tak chór, znamenající »urozený« [Kral.: »přední« 1Kgs 21:8 , 1Kgs 21:12; »starší« Neh 13:17] a šar = velitel [Kral.: »kníže« Jer 29:2.] Uplatňuje se tu tedy vliv odvozených [druhotných] významů řeckého eleutheros, hlavní proud užití tohoto slova se však i v LXX soustřeďuje na základní význam společenský: s-a je protikladem otroctví.

3. Také v NZ pojem s-y vychází ze základní společenské skutečnosti starého světa, z rozdělení lidí na s-é a otroky. Vedle toho však tento pojem nabývá také důležité náplně duchovní a mravní, zcela však chybí pojetí politické.

O s-ých v protikladu k otrokům, tedy ve zřetelném společenském smyslu, se mluví Gal 3:28; 1Cor 12:13; Col 3:11; Eph 6:8. Zdůrazňuje se při tom, že v Kristu Ježíši, v účasti na jeho díle a ovšem také v soužití jeho církve ztrácí tento protiklad všechen význam a platnost: už tu prostě není s-ý ani otrok, všichni jsou jedno. Ve Rev 6:15 ; Rev 13:16 ; Rev 19:18 jsou s-í a otroci vedle jiných kategorií uváděni naopak proto, aby se zdůraznilo, že všichni lidé bez rozdílu podléhají stejným pokušením i stejnému Božímu soudu. V důležitém, ale vykladačsky velmi obtížném oddílu 1Cor 7:21 - 1Cor 7:23 se povšechná myšlenka rovnosti s-ých a otroků v Kristu konkretisuje tak, že v Pánu se s-ý stává služebníkem, doslova otrokem, kdežto otrok naopak je osvobozen; je to vyjádřeno s použitím starověkého technického výrazu pro propuštěnce, t. j. osvobozeného otroka. Snad se tu naráží na obyčej místy doložený, že otrok, kterému se podařilo ušetřiti si částku, za kterou mohl být prodán na tehdejším trhu otroků, donesl ji kněžím některé svatyně, kteří jej od jeho majitele koupili theoreticky jménem svého božstva, čímž pro společenskou oblast nabyl právní svobody. Apoštol tedy snad chce říci, že Kristus tomu, kdo se mu oddá, dává zadarmo všecky podstatné statky s-y. Zmínka o *obřízce o několik veršů dříve [v. 18-19] ukazuje, že celý vztah s-ých a otroků je tu spolu s jinými lidskými vztahy postaven pod zorný úhel *ospravedlnění z víry. Nepochybným základním smyslem apoštolových slov je ujistiti, že změna společenského postavení, pro většinu tehdejších otroků ostatně prakticky nedosažitelná, není podmínkou plnosti života a vnitřní s-y v Kristu. Slova v. 21 jsou však aspoň pro nás vyjádřena tak nejasně - jde tu snad o nějakou poruchu textu, anebo dobře nerozumíme konkrétnímu smyslu slova chrasthai — užívati? - že se vykladači posud neshodli, zda apoštol chce dovoliti tomu otroku, kterému se přece jen naskytne možnost dojíti propuštění [s-y], aby té možnosti užil [tak na př. i Kraličtí], či naopak i jemu doporučiti, aby přes danou možnost nic neměnil na svém dosavadním postavení? — V příběhu Matt 17:26 je pojmu s-a užito v prostém smyslu nepodléhání povinnosti platit daň, ale celá souvislost naznačuje, že toto osvobození od [chrámové] daně je tu chápáno jako důsledek a proto i obraz svobodného přístupu ke království Božímu, který je otevřen učedníkům Ježíšovým. —Na dvou místech je výrazu s-a použito o vztahu muže a ženy: vdova je »s-á« od dřívějšího závazku k muži, může se proto vdát: Rom 7:3; 1Cor 7:39.

V přeneseném duchovním, po př. mravním smyslu je pojmu s-a [s-ý...] v NZ užíváno nejvíce v listech Pavlových, ojediněle i v J, 1Pt, Jk, a to často v souvislostech obsahově velice závažných. V základě jde o s-u od hříchu, která je dávána účastí na smrti a vzkříšení Kristovu skrze křest a víru: Rom 6:18 v celé souvislosti Ř 6. Tuto myšlenku, v rámci celého nz poselství dobře srozumitelnou, rozvádí se zvláštní naléhavostí také John 8:31 - John 8:36, kde se ukazuje, že činit hřích znamená být zotročen jeho mocí a že s-u od této moci přináší *pravda Ježíšova vykupitelského díla. Také jiná stránka Pavlova pojetí s-y, s-a od smrti [Rom 6:21], po př. od otročení zániku [Rom 8:21], je v zřetelném souladu s obecnou nz zvěstí, že v Ježíši Kristu je přemožena *smrt [sr. 1Cor 15:55; John 8:51; 2Tim 1:10; Rev 1:18 ; Rev 20:14 ; Rev 21:4] a nastolena moc pravého *života [John 3:15n ; John 5:24nn ; John 8:12 ; John 11:25; Rom 5:10; 2Cor 2:16 ; 2Cor 4:10; Col 3:3; 2Tim 1:10; Rev 2:7 ; Rev 22:1 a mn. j.]. Na základě toho mluví Heb 2:14n o tom, že zahlazením vladaře smrti, ďábla, Kristus vysvobodil ty, kteří jsou strachem smrti po celý život podrobeni v otroctví. Je to vyjádřeno slovesem apallassein = = zprostiti, propustiti ze závazku, dluhu, otroctví. Také souvislost osvobození od hříchu a od smrti, založená v přesvědčení, že smrt je odplatou za hřích [Ř. 6,23], odpovídá obecnému, byť často výslovně nevyjádřenému předpokladu celého NZ-a.

Zvláštní Pavlovou myšlenkou, v této podobě u jiných nz svědků nevyslovenou, je však přesvědčení, že s-a je také, ano ústředně s-ou od *Zákona. Apoštol tuto myšlenku formuloval se zvláštní vyostřeností, když zápasil proti požadavku některých jerusalemských bratří, aby pohanům uvěřivším v Krista bylo ukládáno zachovávati hlavní ustanovení Mojžíšova zákona, zejména povinnost dáti se obřezati. Proto v listu Ga, kde se proti těmto požadavkům polemisuje nejprudčeji, má pojem s-y zvláště důležité místo, a to konkrétně právě s-y od Zákona [Mojžíšova], od závazku obřízky [Gal 2:4 ; Gal 4:21 - Gal 5:1]. Nejde tu však o pouhou náhodnou polemiku, nýbrž o nejhlubší motivy apoštolovy víry i jeho bohosloveckého myšlení, které vyúsťují v jeho ústřední učení o *ospravedlnění. Proto apoštol výklad o s-ě od Zákona opakuje a rozvádí i v méně polemickém, klidnějším listu Ř. Mluví o tom v celé kap. 7 i na počátku kap. 8. Kraličtí slovem svoboden [osvobozen] býti [7,2.6] překládají - podle smyslu správně -passivum slovesa katargein, které v aktivu znamená zrušiti, učiniti neplatným, ale které v pas-sivu může znamenati i »býti zproštěn spojení s někým«, »nemíti s někým nadále nic společného«. V celém tomto výkladu se ukazuje, proč je Zákon mocí, od níž člověk potřebuje býti osvobozen. Nikoli proto, že by obsah požadavků Zákona byl nesprávný — naopak, přikázání je svaté, spravedlivé i dobré [7,12]. Zákon však při sobě nemá síly, která by člověku umožnila tyto požadavky naplnit [8,3], která by mohla obživit [Gal 3:21]. Naopak, právě to, že Zákon jen přikazuje a zakazuje a hrozí odplatou, probouzí v člověku žádost příkazu odporovat [Rom 7:7 - Rom 7:8], vede tak k tomu, že hřích ožívá [7,9] a rozhojňuje se [5,20], takže konečným výsledkem není život, nýbrž smrt [7,10]. Zákon se tak stává mocí hříchu [1Cor 15:56, sr. Rom 5:21]. Příčinou toho je »tělesnost« člověka, jeho podrobenost, ano zaprodanost hříchu [7,14.18; 8,3]. Pojem »těla« [řecky sarx, sr. *Člověk 6, *Tělo] nemá na mysli toliko ani v přední řadě vnější stránku lidského života, nýbrž spíše to, že člověk je odloučen od Boha i od bližního, soustřeďuje se sám na sebe, točí se stále kolem sebe a nedovede se z této soběstřednosti sám vyprostit. Přikazující a zakazující Zákon mu v tom nemůže pomoci, naopak ho vede k tomu, aby se ještě více zabýval svým plněním či neplněním jeho požadavků, t. j. sám sebou, a tím jej ještě hlouběji uvrhuje do soběstřednosti, hříchu, zahynutí. Osvobození z tohoto bludného kruhu přináší zvěst, že Ježíš Kristus učinil to, nač Zákon nestačil, že totiž obětí svého těla odsoudil a přemohl hřích, naplnil sám za nás a pro nás obsahově spravedlivý požadavek Zákona a dal nám ve svém Duchu moc k tomu, abychom žili ve víře a z víry a proto i novým životem [Rom 8:1 - Rom 8:4, sr. Gal 3:22 - Gal 3:26].

Pojem s-y tu tedy již nevyjadřuje jen vyproštění z moci Zákona [i hříchu a smrti], nýbrž nabývá kladného obsahu. Je to s-a života v Duchu, ve vnitřním pochopení a radostnosti víry, s-a založená na volném přístupu k Bohu. Zvláště jasné je to v 2K 3. Tam se nejprve - arci aniž se užívá slova s-a - mluví ve věcné obdobě k Ř 7 o vyproštění z moci zabíjející litery, t. j. Mojžíšova Zákona, který dílem Kristovým byl vystřídán obživujícím Duchem [v 6-8]. To je dále rozváděno myšlenkou, že věřícím je tím otvírán volný přístup k Bohu, vnitřní pochopení jeho pravdy a zejména také pravého smyslu staré smlouvy [v. 12-16]. Ve v. 12 se tu vyskytuje slovo parrésia, které Kraličtí překládají slovem na tomto místě nedosti výstižným, byť blízkým původnímu řeckému významu, totiž »s-a mluvení«. Ve skutečnosti zde jde o volnost [otevřenost] přístupu k Bohu i o vnitřní jistotu a radostnost víry; Kraličtí ostatně na jiných místech totéž slovo překládají »smělá doufanlivost« a pod. Věcně se tu myslí předně na to, že nám Kristus otevřel volný přístup k Bohu [Heb 4:16 ; Heb 10:19; sr. Ř. 5,2] a tím nám umožnil i jistotu a radostnost víry. Praví-li apoštol na shrnutí celého oddílu, že Duch Páně dává s-u [2Cor 3:17], má na mysli právě tuto spontánnost, vnitřní pochopení a ochotný souhlas s pravdou a vůlí Boží jakožto podstatný znak opravdové víry. Stejnou skutečnost, ještě vyvrcholenou výhledem na dovršení ve věčném životě, má apoštol na mysli při slovu o s-ě slávy synů Božích Rom 8:21. - Toto kladné pojetí s-y nemá daleko k pojmu exusia [pravomoc, moc, právo], jímž se 1Cor 8:9 ; 1Cor 9:4 označuje vnitřní nezávislost na obřadních zákazech a předpisech.

Protože však je totožná s vnitřním pochopením a radostným souhlasem s pravdou Boží, nemá pravá s-a víry nic společného s libovůlí a nevázaností. Je to s-a k plnění pravé vůle Boží. Apoštol to někdy vyjadřuje spojením protikladných pojmů: vysvobození od hříchů je ztotožněno se službou [doslovně: otroctvím!] spravedlnosti [Rom 6:18], se službou Bohu [Rom 6:22]. Sám o sobě říká: jsa svoboden ode všech, učinil jsem sám sebe otrokem všech [1Cor 9:19]. Nejde tu o duchaplné paradoxy, nýbrž právě o to, že pravá s-a není prázdná a formální, nýbrž je to s-a k pravému životu, v němž by člověk naplnil své nejvlastnější pravé určení žít pro Boha, pro jeho spravedlivou vůli a proto i pro bližního. Není ovšem vyloučeno, že tomu někteří lidé neporozumějí, že si s-u budou vykládat jako libovůli. Apoštol proto varuje, aby si nikdo ze s-y nečinil záminku a východisko pro povolování tělu, t. j. svému nespoutanému sobectví. Pravá s-a, ke které je člověk v Kristu povolán, projevuje se ve vzájemné službě [opět doslovně: otroctví] lásky [Gal 5:13. Podobná výstraha je vyslovena 1Pet 2:16: pravá s-a je založena ve službě Bohu.] Láska je ochotným, ničím vnějším nevynuceným pohybem lidského srdce, zároveň však zcela svazuje s milovaným člověkem. Je proto ztělesněním jednoty s-y a služby. Není to jen theoretická, abstraktní myšlenka, nýbrž živá skutečnost, která se projevuje v soužití obce věřících. Ukazuje se to při otázce, zda věřící smí či nesmí jísti maso obětované modlám [1K 8-10]. Apoštol řeší tuto otázku výkladem, že důsledkem víry je poznání nicotnosti model a proto i práva jísti maso jim obětované, že však věřící v Krista se dovede rád vzdáti tohoto práva [jako i jiných práv; 1K 9!], jestliže to vyžaduje ohled na bratra, který ještě nedospěl k jasnému a pochybnostmi nezatíženému pochopení oněch důsledků víry. To je 1Cor 10:29 vyjádřeno připomínkou, že křesťan je ve svém *svědomí svoboden, t. j. nepodléhá vnější svrchovanosti ani úsudku jiného bratra, že však také nemá práva zasahovat do svědomí druhého člověka, a to ani tím, že by s bezstarostností uplatňoval své osobní právo, neohlížeje se na to, zda druhého tím nepohorší. Stejná myšlenka je vyjádřena i Ř 14, aniž je použito slova s-a.

Ze všeho je patrné, jak důležité místo má myšlenka s-y pro Pavlovo pojetí víry i pro jeho ethiku, soustředěnou v závazku lásky. Ohlas toho se ozývá ještě v poměrně pozdní a Pavlovu myšlení v mnohém cizí epištole Jakubově. Mluví se v ní [1,25; 2,12] o dokonalém zákonu s-y, čímž se zajímavým slovním spojením vyjadřuje dobře pavlovská myšlenka jednoty s-y a vázanosti ve víře a v lásce. Naproti tomu s-a, kterou slibují prostopášníci, o nichž je zmínka 2Pet 2:19 [sr. celou souvislost!], je mravní nevázaností, kterou se vyznačovalo pojetí s-y v některých směrech gnostických, proti nimž se obracejí pozdější vrstvy NZ-a.